Článek do JABKA 12/16

Textové pole: Článek zaslaný do JABKA Vzpomínáme, jak to bylo před 25 lety Srdečně zdravím všechny čtenáře. V posledních dnech mne oslovilo několik lidí, abych napsala pár slov do JABKA, proto chci splnit jejich přání. Ač se to nechce věřit, je už tomu 25 let, co jsme se mohli po mnohaleté pauze opět vrátit ke svému poslání a 165 let, co jsou sestry alžbětinky v Jablunkově. Je 30. září 1991 večer a všichni ti, kteří nám předávali část právě vráceného klášterního objektu, jež sloužila jako léčebna dlouhodobě nemocných, odjeli. Stojíme s několika spolusestrami v prázdné budově, kde na nás žalostně hledí odřené postele, noční stolky a sem tam nějaký kus nábytku, který už je velmi opotřebovaný. Nejsme smutné, ale plné nadšení a radosti – vždyť se můžeme po tolika letech vrátit k činnosti, kterou sestry nemohly vykonávat, protože pro své náboženské přesvědčení se podle těch, kteří dříve v naší zemi vládli, nehodily ke službě nemocným v lůžkové části našeho kláštera. A ani tady v Jablunkově neměly zůstat… Ale nepodařilo se je vyvézt… Díky Bohu i všem dobrým lidem hlavně z Jablunkova za to… Nemusíme se odnikud stěhovat zpět a jsme doma… ve vlastním vráceném klášteře. Já se už nemusím skrývat, aby mne někdo v těchto prostorách neviděl a nezačal slídit, co tu to děvče dělá, když sestrám není dovoleno přijímat dorost. Již se ke mně připojilo dalších sedm děvčat a jsou tady i sestry, které přišly do kláštera koncem 60. let i několik těch, které přišly po válce a ještě zažily, jak zde byla jejich klášterní nemocnice, v níž pečovaly o pacienty umírající na tuberkulózu. Komunisté jim to dovolili ještě 10 let, protože u umírajících už toho podle nich moc pokazit nemohly, ale pak už to déle nesnesli a jednoho krásného májového dne roku 1960 sestrám sdělili „už vás nepotřebujeme“. Neuvěřitelné, ale tehdy normální – a dnes? Potřebuje nás zde někdo? Jsme mladé, nadšené, odhodlané přinést i nějakou tu oběť – jdeme do toho – vždyť tady ani v širším okolí není žádný domov pro starší lidi, o které se nemá kdo starat. Pokud nikoho nemají nebo to rodina nezvládne, prožívají poslední roky svého života vytrženi z prostředí, kde celý život žili. To rozlišujeme jako správný směr… Ohlašujeme svůj záměr v kostele – JABKO tehdy ještě nebylo. Zpráva se rychle šíří. Potřebujeme pomoc, prosíme, aby přišli dobrovolníci. Ti, kteří naši službu potřebují, nesmějí dlouho čekat… Dáváme si tento cíl: domov otevřeme v listopadu. – Nevíme, co činíme... ale je to dobře… Dva měsíce usilovné práce sester a mnoha nadšených lidí… A sdělujeme termín, kdy se mohou zájemci o bydlení hlásit. Přichází tolik lidí, že nevěříme svým očím… To nám dodává ještě větší odvahu neotálet... Nechybí vyřizování na úřadech – vždyť bude třeba zaměstnat podle našich prvních odhadů asi 25 lidí a v pokojích může začít bydlet 60 potřebujících naši pomoc. Nikdo nám nebrání, ale ani nikdo pořádně neví, jak to do budoucna bude… Je pondělí 4. listopadu 1991. U Domova sv. Alžběty, jak jsme se rozhodly jej nazvat podle naší patronky, která je nám příkladem v tom, co chceme dělat, zastavují první auta. Přivážejí ty, kteří se rozhodli, že se svěří do naší péče. Přijíždějí také sanitky z jablunkovského sanatoria a dovážejí nemocné, kteří zde už byli dříve v léčebně a nemají se kam vrátit. Do konce roku je domov plný. 60 seniorů a osob se zdravotním postižením zde spolu s námi prožívá nové začátky… Začátky nejsou lehké pro nikoho, ale Pán Bůh nám dává potřebnou sílu a požehnání a zvládáme to… První vánoce – naše rodina, která bydlí v klášterním objektu, se rozrostla o tolik nových členů… A hlásí se další. Ty už nemůžeme přijmout hned, musí čekat, až se uvolní místo, kdy Pán života a smrti někoho povolá k sobě. Zní to tvrdě? – Ne, neboť věříme, že odcházejí do Boží náruče… Je neděle 6. a pondělí 7. listopadu 2016. U Domova sv. Alžběty opět zastavují auta. Tentokrát proto, že ti, kteří jimi přijíždějí, chtějí spolu s námi poděkovat na prvním místě Pánu Bohu za to, že tu můžeme být a sloužit těm, kteří to potřebují. Za těch 25 let jsme mohli poskytovat službu už 440 lidem. Přicházejí také naši civilní zaměstnanci, kteří zde pracovali nebo pracují, a tak nám pomáhají v naplňování našeho poslání. Jsou tu i hosté, kteří přijali naše pozvání, a chtějí s námi prožít toto jubileum. Co říci nakonec? JABKO by muselo mít hodně stránek, kdybychom zde měli popsat alespoň něco z toho, co se událo za těch pětadvacet let. A pro někoho by to mohlo být nepotřebné mrhání papírem či časem, proto jsme se rozhodly, že pro zájemce připravíme brožurku a umístíme ji také na naše webové stránky: V proměnách času - 25 let Domova sv. Alžběty. pdf Budeme rádi, když nám nějakou tu vzpomínku napíšete i Vy, třeba na náš e-mail. Rádi se pak s ní podělíme. Zvláštností, která jinde v naší vlasti nemá obdoby, je, že Jablunkov má klášter, kde jsou sestry, jež vyrostly v blízkém okolí. A právě tyto ženy, které se rozhodly svůj život zasvětit Pánu Bohu, mohou sloužit lidem z okolí, kteří to potřebují, a přijímají je pod střechu vlastního klášterního objektu. Za to, že jako sestry alžbětinky můžeme naplňovat své poslání a sloužit v Domově sv. Alžběty těm, kteří to potřebují, patří náš upřímný dík: zejména našim civilním zaměstnancům, kteří nám svou obětavou prací pomáhali či pomáhají plnit naše poslání, a kněžím, zejména Otcům františkánům, kteří zde od začátku existence domova vykonávají duchovní službu, i lékařům, kteří poskytují klientům našeho domova potřebnou zdravotní péči firmám, které s námi spolupracovaly nebo spolupracují, a svou poctivou prací či dobrou spoluprací jsou nám velkou oporou zástupcům úřadů na všech úrovních – Ministerstva práce a sociálních věcí, Moravskoslezského kraje, Města Jablunkov a okolních obcí - kteří naši službu podle svých možností a priorit finančně podporují, aby náš domov mohl fungovat co nejlépe těm, kteří pomáhají domovu, v němž sloužíme spoluobčanům, kteří to potřebují, zvednutím ruky při hlasování na jednání rady či zastupitelstva, sponzorskými dary, dobrovolnickou činností, dobrým slovem, povzbuzením, ale také těm, kteří jsou nám blízko svou modlitební podporou – a zde zaujímají významné místo rovněž klienti našeho domova. Děkuji také svým spolusestrám – těm, které tu byly už v začátcích díla, i těm, které se k nám postupně připojovaly – od nejstarší, která brzy oslaví své 95. narozeniny a její modlitební podpora a dobré rady jsou pro nás stále velkou posilou - až po dvaadvacetiletou novicku, která začíná svůj řeholní život a spolu s dalšími mladými sestrami je nadějí, že naše dílo, bude-li to vůle Boží, může mít svou další budoucnost. Milí čtenáři JABKA, pamatujeme na Vás všechny v modlitbě a vyprošujeme Vám požehnání, pokoj a dobro pro nadcházející vánoční čas a celý příští rok 2017. s. M. Imelda Anna Bojková – představená konventu se spolusestrami